Lov zvěře provází člověka celými jeho dějinami. Ulovení zvěře
 |
| JELEN |
představovalo pro pravěkého lovce hlavní cíl jeho snažení.
Úlovek poskytoval kožešinu či kůži, ze které si lidé šili oblečení nebo je používali na stavbu obydlí, z kostí se vyráběly nástroje denní potřeby a také kultovní předměty, ale především ulovená zvěř poskytovala velmi hodnotný zdroj potravy – maso. Příprava na lov, jeho průběh a posléze také oslava úlovku, to vše rozvíjelo myšlení člověka a významně se lov podílel také na formování kulturní úrovně dávných civilizací. S postupujícím vývojem lidské společnosti se postavení lovu, včetně jeho produktů, postupně měnilo. Potřeba živočišné bílkoviny – masa – byla zajišťována chovem domácích zvířat a lov se stával výsadou majetnějších vrstev společnosti, v mnoha případech pouze vladaře. Také maso z ulovené zvěře – zde se již objevuje výraz zvěřina – bylo téměř výhradně určeno pro panskou kuchyni. V mnoha nájemních smlouvách lze najít povinnost nájemce panství dodávat pro potřebu královské kuchyně přesně stanovená množství jednotlivých druhů ulovené zvěře. Tato zvěřina musela být velmi pečlivě ošetřena a uchovávána, neboť její kvalita byla při přípravě slavnostních pokrmů rozhodující. Úcta k ulovené zvěři a snaha o pečlivé a odpovědné ošetření úlovku byly základem mnoha mysliveckých tradic, z nichž některé si svoji platnost dochovaly až do současnosti.
Léta tzv. " lidové myslivosti" v mnoha směrech negativně ovlivnila vztah myslivce ke zvěři. Úcta a odpovědnost člověka k přírodě, ke zvěři, odborný a morální kredit každého myslivce (nikoliv jen pár desítek či stovek nadšenců - kterých se tato kritika netýká) zaznamenaly značný pokles a byly nahrazeny brigádnickou ideovostí a kolektivní odpovědností, za kterou se snadno skrývaly hrubé prohřešky jednotlivců.
Úcta k ulovené zvěři a péče o kvalitní ošetření zvěřiny se v mnoha případech staly odbývanou přítěží, která se rušivě vplétá mezi zastřelení zvířete a hrdinskou oslavu tohoto činu.
Kvalita prvotního ošetření zvěře po ulovení je u velké části myslivců problémem, který přetrvává do současnosti.
Moderní požadavky na dodržování přísných hygienických pravidel při ošetřování, skladování a zpracování zvěřiny společně s narůstajícím zájmem o spotřebu této velmi hodnotné potraviny velmi důrazně požadují po myslivci dodržování všech zásad etického a účinného lovu, dle možností rychlého dohledání postřelené zvěře a provedení kvalitního prvotního ošetření uloveného kusu ještě v honitbě.
K myslivosti mě přivedl táta, sám celoživotní myslivec a lovec. Celý život mi vštěpoval lásku k přírodě a zvěři, k myslivosti v tom nejlepším slova smyslu. Celý svůj myslivecký život jsem spojen s jedním mysliveckým sdružením v západních Čechách, v honitbě kde jsem vyrůstal, kde mám své hluboké kořeny a přátele. Není to honitba ani bohatá ani chudá, prostě je taková normální. Myslivecké sdružení, které zde hospodaří je tvořeno převážně místními zemědělci, opět lidmi spjatými bytostně s lokální krajinou. Jsem v tomto smyslu lidolovec, jak říká (bez hanlivého přídechu toho slova) jeden můj kamarád. A jsem tam rád.
Pokud se podívám zpět, jsem rád že jsem vyrůstal právě tady a spojil svoji loveckou vášeň právě s nimi. Již za minulého režimu to bylo sdružení, kde se ctily tradice a kde drtivou většinu tvořili a tvoří myslivci hodní toho jména. Jako v každé společnosti i zde se sice našlo pár jednotlivců, které jsem nemusel, ale ti většinou odpadli sami.
Já sám jsem městský, žiji v Praze a s novou dobou mi bohužel přibylo krutě na pracovním vytížení. Nemohu lovit tak intenzivně, jak bych chtěl, své chci věnovat i rodině, a tak není divu, že nepatřím ani zdaleka k nejúspěšnějším lovcům.
 |
| Jelen ví, že prohrál a dává se na ústup.... |
V naší honitbě je dominantní zvěří srnčí a černá zvěř, občas se objeví nějaký jelen evropský, sika, v poslední době i daňčí. Tento úlovek mi (logicky při mém způsobu lovu) ale v mateřské honitbě nebyl zatím dopřán. Jeleni u nás neříjí, na tento svátek přírody odchází do okolních lesů mimo naši honitbu.
V roce 2012 jsem dosáhl mužného věku padesáti let. Neslavil jsem to, nejsem zrovna slavicí typ, ale zaskočilo mě, že se na mě složilo několik kamarádů a rozhodli se dát mi k narozeninám lov jelena. Mohlo mě to napadnout, už nějakou dobu, vlastně několik let sondovali kamarádi, co by mi tak udělalo radost. Nakonec jsem od nich dostal „poukázku“ s tím, že kde a jak budu lovit je na mě, ale že mi přispějí.
S výjimkou jednoho poplatkového lovu před několika lety v Maďarsku jsem poplatkovým lovem nepolíbený, tohle odvětví neznám a tak jsem se pro radu zeptal kamaráda, šéfredaktora Myslivosti. Nechtěl jsem jelena z obory, chtěl jsem lov ve volné přírodě, i když jsem citelně zvýšil riziko, že neulovím. Dohodli jsme se na lovu v Krušných horách, v honitbě kdesi nad Litvínovem, Jiří celou akci dohodl s provozovatelem honitby, já na něj dostal kontakt a první týden v říjnu jsem nasedl v pondělí do auta a vyjel na sever.
Přiznám se, nebyla ve mně ta správná jistota. Vezl jsem si hlavu plnou pracovního stresu, k tomu ještě i nejistotu o stavu vlastního organismu – v srpnu mě docela krutě „vzala záda“ a ani zdaleka jsem si nebyl jistý, jak moc jim mohu věřit. Ale jel jsem, až nahoru k německým hranicím, kde jsem v pohraniční vesnici měl být ubytovaný v lovecké chatě a ke si mě převzal průvodce.
Našli jsme se, hodil jsem si spacák na přikázanou postel, pozdravil se s dvěma dalšími lovci německé národnosti, kteří zde měli zaplacený lov jelena a večer jsme vyrazili poprvé do lesa.
Průvodci se střídali, první večer se mnou na posedu strávil starší průvodce Jiří, v civilu ředitel učňovské školy. Viděl jsem poprvé jeleny, navíc jsem je poprvé slyšel troubit. Současně jsem si uvědomil, že jelení zvěř prakticky vůbec neznám. Neumím odhadnout ani její věk, ani její chování. To jsem také průvodci předem řekl, bodové hodnoty trofeje, o kterých mluvil, pro mě byly španělská vesnice. Já jsem měl představu „dobré, pohledové trofeje“, která mi jednou bude dělat radost nad psacím stolem. Nic víc, nic míň.
Jiří naštěstí byl nejen chápavý, ale i řečný člověk a zjevně ne nadarmo ředitel školy. Během prvních čekání mi vysvětlil základy, na víc nebyl čas. Lovili jsme intenzivně, ráno i večer. Viděli jsme různé jeleny, začínám je rozeznávat, Jiří je dobrý učitel.
Ulovil německý kolega a odjel. Chladná rána se střídala s příjemnými podvečery, ale mě štěstěna ani Hubert a Diana nepřáli.
Ve středu ráno si mě vzal Josef, mladší, málomluvný. Podnikli jsme spolu skvostnou šoulačku, kdy jsme šli za zatahující tlupou jelení zvěře z říjiště až na stávaniště. Táhli jsme s tlupou mlazinami, přes meliorační kanály, občas jsme byli tak blízko, že jsem cítil jelení prk, ale tlupu samu a jeleny jsme zahlédli jen mžikově.
 |
| Moderní kulovnice a lovecký pes |
Na okraji jedné mýtiny na okraji stávaništní mlaziny jsme si sedli do skrytu pod mladé smrčky, Josef troubil a nakonec přivábil. Ten jelen byl jako zjevení. Přišel, s mohutným členitým parožím, unavený, vyříjený, potřeboval odpočinout a přesto hrdě a nekompromisně troubil svoje právo do uší neviditelného soka. Slunce se odráželo ve výsadách a hříva v ranních paprscích zářila. Sok nevycházel, bylo ticho. Jelen chvíli postál na okraji mýtiny, stál na široko, sotva 60 metrů od nás.
V tu dobu jsem už z Jiřího lekcí věděl, že takovýhle jelen daleko přesahuje mnou dojednanou cenovou hranici odstřelu, ale přesto jsem na Josefa tázavě pohlédl: „Tak co?“ Gesto ukazováčku a palce spolu s nakrčením nosu a zavrtěním hlavy bylo jasně výmluvné: „Ten je drahej“. Přilícil jsem, narovnal kříž puškohledu na jelení plec, nadechl se a v duchu řekl: Bum. Nemohl bych minout, ten jelen byl vlastně můj (a Josefův, to on mě přivedl na ránu), jen ta trofej bude asi jednou zdobit pracovnu někoho jiného.
Jelen zatáhl do mlaziny. Bylo ráno, konec lovu. Cestou k autu jsem se zeptal Josefa: „Hele, kolik bych za něj zaplatil, kdybych zmáčknul?“
Částka přesahovala moji dohodnutou mez, ale za tohohle jelena, za tenhle lovecký zážitek bych ji nakonec dal. Přestal bych kouřit, rodina by nějakou dobu žila na bramborové dietě (jedenkrát týdně omaštěné, nejsem ras), prostě za to by mi to stálo a sice horko těžko, ale dal bych ty peníze dohromady. Jenže lov už skončil, jelen odešel.
Ve čtvrtek jsem začal být smířený, že neulovím. Večer foukalo, pršelo, zvěř vůbec nevyšla. O tomhle riziku jsem věděl od začátku, je to cena za lov ve volné přírodě. Zbýval poslední jitřní lov, pátek ráno.
Pořád ještě foukal silný, hodně silný vítr. Obcházíme říjiště, je tma, šouláme potichoučku pod vítr. Viditelnost není nic moc, ale najednou se z louky ozve troubení. A pak údery paroží. Prásk. A supění těžkých zvířat. Souboj je v plném proudu.
Protahujeme se opatrně na okraj smrčinky a zaleháváme na okraji louky. Už vidíme laně i jeleny, ale ještě je nepřečteme. Čekáme na světlo, naštěstí už ne dlouho. Jeleni jsou dva, král a ministrant, ale ani jeden pro mě. Král nakonec odbíjí ministranta a obchází laně, jako by počítal, zda mu přece jenom nějaká nechybí.
Najednou z lesa vyšel další jelen. Toho jsme tu ještě neviděli. Má kuráž, ačkoliv je jasně slabší než král, troubí a vyzývá ho na souboj. Rozběhnou se proti sobě, práskne paroží, chvíle přetlačování, pak se hlava vyzyvatele začne potápět k trávníku. Mohutný švih královy plece odmrští nakonec „beihirše“ stranou, paroží se rozplete, vyzyvatel klouže po orosené trávě, spárky bije drn, hrabe, staví se zpět na běhy, ale ví, že prohrál. Dává se na ústup.
Sleduji fascinovaně to úžasné přírodní divadlo, nevnímám okolí. „To je on, jestli se ti líbí, můžeš, je tvůj!“ Tichounký Josefův šepot mě vrací do reality. Srovnám si pažbu v rameni a v puškohledu sleduji odcházejícího jelena. Už je docela daleko, přes 150 metrů, do pohybu se mi střílet nechce. Už při zaujímání stanoviště jsem si v louce našel orientační bod, takovou maličkou kamennou mohylku. To je moje hranice. Jestli jí mine, vyhrál. Jestli ne, budu střílet.
Zastavil se pár metrů od kamení, ale natočil se naostro, kouká po laních, nechce se mu od nich. Král zvedá hlavu, troubí výstrahu. Ministrant se neochotně obrací, už stojí na široko.
Ticho jitra trhá výstřel, jelen vyráží vpřed, bleskově přebíjím, nadzvedávám se, nevidím, kam běží, mám ve výhledu velký trs trávy. Josefova ruka mě tiskne k zemi. „Dobrá rána, sedí. Lež a koukej.“
Král se vztyčenou hlavou jde k nám. Snad hledá, odkud přišel ten divný zvuk. Občas se zastaví a jistí, zatroubí. Nakonec je snad jen dvacet metrů od nás. Zastaví se, zakloní hlavu a ryčným troubením hlásá svou vládu nad touhle loukou, nad laněmi a přilehlými lesy. Ze svíráku mu jde pára, troubení se odráží od stěny lesa. Tohle je král. Je to strašně silný okamžik. Pak se otáčí, zamrmlá, sežene laně do houfu a odvádí je do mlází.
Zvedáme se, Josef ukazuje k horizontu: „Tam bude, viděl jsem ho se zlomit a už nevstal“.
Byl. Vzdáváme poctu ulovené zvěři, postojíme v tichu chvilku na stráži. Josef jde pro auto, pojede pro vlek, zůstávám u jelena, nacpávám si dýmku, kochám se tím krásným ránem a děkuji loveckým patronům za zážitek a úlovek.
Zbytek příběhu je rutina. Jelena jsme vyvrhli, naložili a odvezli. Jelen naposledy hledí přes zadní čelo do honitby, je to tradice a tradice se mají ctít, zvlášť u této královské zvěře. Trofej obodovali, ocenili. Zaplatil jsem a poděkoval za zážitky Josefovi i Jiřímu, ten jelen byl jejich stejně jako můj.
Preparaci trofeje jsem nechal moudře na profesionálech z honitby, ostatně, nevím kde bych vlastně sháněl hrnec na ovaření tak velké hlavy.
Trofej dnes visí i s kusem hřívy, hubertkou a nábojnicí nad mým psacím stolem. Je to nerovný desaterák a je krásný. Jistě, jsou na světě větší trofeje, výrazně větší a silnější, ale tenhle je můj. Stal jsem se lovcem jelenů.
***
Několik poučení pro ty z vás, kteří se rozhodnou aspoň jednou vyrazit lovit jeleny nebo jinou pro vás exotickou zvěř (kdekoliv):
- Rozmyslete si, co chcete. Chcete ukázkovou trofej? Chcete zážitek? Podle toho si najděte, kde budete lovit. Rezervuje si lov v dostatečném předstihu.
- Nastudujte si něco zvěři, kterou budete lovit. Na lovu sice budete mít průvodce, který se o vás postará, ale je dobré vědět a reagovat včas a správně – zvyšujete si tím šanci na úspěch.
- Nechte si pro lov dostatek času. Zejména pokud lovíte ve volné přírodě. Nebuďte zklamaní, když neulovíte hned první den. A počítejte s tím, že nemusíte ulovit. Užívejte si lov.
- Je dobré si předem neznámou krajinu prostudovat, velkou pomocí jsou mapy na internetu, zejména satelitní snímky. Umožňují i odměřit si vzdálenosti k podstatným bodům v terénu.
Pokud neznáte lovenou zvěř, budete v rukou průvodce. Respektujete jeho názor, zná honitbu i zvěř, zná místní specifika a odlišnosti. Dohodněte se v klidu na svých limitech, vysvětlete jim svoje očekávání a představy, kolik peněz do zážitku chcete vložit a kam až chcete jít v mimořádných případech. Je dobré, pokud vám průvodce může ukázat příklad trofejí nebo lépe i fotografie. Neřešte bodové hodnoty trofeje, vaše kategorie jsou Líbí / Nelíbí. Nevyplácejte svoji povolenku na něco, co se vám nakonec nebude líbit.
Pamatujte, průvodce z vás snímá břemeno rozhodování spojené posouzením zvěře (a je to velká pomoc), ale konečná odpovědnost je na vás. Nejste-li si jisti, nestřílejte, nemrzačte zvěř. Když neulovíte napoprvé, můžete se vrátit za rok.
Ing. Martin Helebrandt
